Ve dnech  24-25 dubna 2004   jsme se vydali na týdenní „koňský" pobyt do Křepkovic u Mariánských lázní na naší nejoblíbenější jízdárnu Karina.         
     Na cestu jsme měly vypůjčeno od mé jedinečné sestřičky auto značky škoda, které nás spolehlivě dovezlo tam i zpět, a o kterém bude ještě řeč.

     Sraz jsme měly na buňkách, kde jsme se sešli já a čtyři dívenky Žabárna, Danka, Efička a Martinka. Každý se svými zavazadly. Po čtvrthodinové snaze jsme konečně vše nasoukali do našeho vozidla a vyrazili na cestu. První zastávka následovala asi po osmi stech metrech na nejbližší čerpací stanici, kde jsme dokoupili pohonné hmoty a dálniční známku. Je pravda že už od počátku osazenstvo našeho vozu budilo pozornost všech okolo,a proto jsem ani nebyl moc překvapen, když se mě mladý pan pumpař zeptal, kde jsem vzal plný auto bab. Už ani nevím, co jsem mu na to odpověděl, ale jeho to zřejmě celé rozhodilo, protože nám zapomněl vyznačit datum na dálniční známce, což jsme zjistili až později.
   Cesta vesele ubíhala až do města, kde jsme jeli podle značení na cedulích. Odbočka ukazovala v levo, kam jsem taky odbočil.. Ke svému velkému překvapení jsme se dostali před olbřímí nákupní centrum srovnatelné s naší Brněnskou Olympií. Po chvíli jsme se od tam vymotali a pokračovali k cíli naší cesty.
    Poslední mimořádná situace nastala v malých serpentinách kousek před Křepkovicemi. Cestu nám zablokoval velký kamion, který neměl šanci se do těch zatáček vůbec vejít. Zhruba po desíti minutách se mu podařilo zatáčku zdolat a mi mohli pokračovat až do Křepkovic.             

     V Křepkvicích nás uvítal Jarek, a tím nadešel první náš den strávený s koňmi. Byl z toho nádherný týden. Nejprve jsme začali jízdou v ohradě podle pokynů Jardy a Luďka. Krokem, klusem rovně, přes příkop okolo překážek a vůbec

     Ježdění v ohradě bylo pro většinu lidiček a snad i koníků docela nenáročnou prací. Bohužel což se o mě říct nedalo.  Letošní rok jsem totiž jezdil na Kýzině, a ze začátku jsem nevěděl do čeho jdu. A jak se říká dostal jsem školu života.. Kýzina byla jak utržená z řetězu. Pokud jsme šli krokem, bylo vše v pořádku. Ale jakmile jsem ji na pokyn Jarka pobídl do klusu, nebo cvalu, začalo rodeo. Tam kde ostatní koně spokojeně proklusali začala Kýzina cvalem a zbytek vyhazovala. Prvně když to začala dělat přes příkop, jsem měl docela obavu že zbuchnu dolů. Ale Jarda jenž byl připraven se svým fotoaparátem, zavelel příkop klusem ještě jednou! V duchu jsem si jen řekl: no stejně spadnu, tak do toho!. Ale nakonec jsem to zvládl. Pak si Kýzina začala vybírat různé záminky, aby mohla „tancovat". Při jednom kolečku zahlídla stádo koz a svým mohutným náběhem a vykopáváním je rozehnala jak nějaký demonstranty. Nejblíže pádu jsem měl tehdy, když my obě nohy během toho jak vyhazovala, vypadly ze třmenů. Ale naštěstí se mi ji podařilo otočit čelem k ohradě, takže nemohla běžet

     Samozřejmě jsme pak jezdili i na vyjížďky do blízkého okolí. Jedna z vyjížděk byla skvělý zážitek. Jeli jsme si tak k večeru a Jarek nás zavedl na své oblíbené místo. Byly to pláně zalité večerním sluncem a na nich jen mi na koních. Celé to vypadalo jak reklama na cigarety Malbora.. Nádhera. Ani nám nevadilo že Martinka-Evička po cestě přes potůček skončila pádem na zemi.. Po cestě zpátky Kýzina několikrát vyhazovala. Danka pokaždé úpěnlivě volala na Jardu ať zastaví. Než ji Jarda zaslechl a než se otočil tak jsem Kýzinu uklidnil. Několikrát se to opakovalo a docela to vypadalo, že si Danka z Jardy dělá srandu.         

     A jak se říká bez práce nejsou koláče. Samozřejmostí bylo postarat se o koníky, a vyhřebelcovat je, donést vodu, mňamku, a mnoho dalšího. Nejvíc jsme si mákly při nakládání a vykládání plnýho valníku pilin, které měli sloužit jako podestýlka. Navozili jsme stovky koleček...     

     Mezi další práce, kterým se věnovaly naše dámy, bylo dojení koz. Byla to taková socialistická brigáda práce. A naše dojičky se svého úkolu zhostili na výbornou, a tak bylo k snídani co pít….

     Jednoho krásného dne jsme se vydali na výlet. Jeli jsme do Mariánských Lázní. V tomto pěkném lázeňském městě jsme se procházeli po kolonádách, jedli lázeňské oplatky a ochutnávali z léčivých pramenů. Taky jsme se podívali do zámku, jehož jméno si bohužel již přesně nepamatuji. Po krásně stráveném dnu jsme se opět navrátili do Křepkovic.

     Takže tak nějak jsme se měli v Křepkovicích.. Zažili jsme toho ještě spousty. Ale o tom možná až příště. Jen ještě vzpomenu na Dančin obchodnický talent, se kterým zakoupila od velice „důvěryhodné osoby" velkou zásobu pantoflí. Pod záminkou, že si je Jarek objednal, dohodl cenu velice levnou 200 kč za kus. Bohužel mu Danka peníze vydala, ačkoli se potom ukázalo, že Jarek nic objednáno neměl. Od té doby se z Danky stala obchodnice s pantoflemi  -:)